Patagonie

Buenos Aires, Argentina, 25. 03. 2013, 13:05 místního času, zataženo

Tučňáků sice moc nebylo, v březnu se totiž vrací do svých příbytků, několik jich však zahlédnout šlo, a navíc ochutnávka darů moře, které připravovali v rámci oslav osady, byla barvitým zážitkem.

O ostrově Chiloé povídají, že zde v malebných vískách žijí velice příjemní lidé. Tato kombinace ve spojení s typickými pokrmy je velkým lákadlem.
Stopem jsme navštívili pěknou vesnici Dalcahue, další den známé Castro s jeho křiklavě žlutým kostelíkem. Shodou náhod nabídl ubytování jeden sympatický Chileňan, který navíc zajistil zábavu v příjemném prostředí se skvělými lidmi a kapkou vína. Poté, přes přístavní vesničku Chonchi, jsme dorazili do Quellón, odkud téměř denně, za rozumnou cenu, vyplouvají trajekty do jižních částí Chile. Jednou z možností je přístav Puerto Cisnes, kde pro nás skončila šílená cesta lodí, která se neobešla bez mořské nemoci a odkud pak na jeden z nejkrásnějších úseků slavné silnice Carretera Austral co by kamenem dohodil.
Z vesničky Purto Cisnes, ze které autobusy jezdní snad jen dvakrát týdně, se nám zázrakem podařilo stopnout auto, jehož šofér měl cestu až do Coyhaique. Příroda zase ukázala svá díla, jen škoda, že jsme silnici Austral, kvůli lodi přepravující pasažéry pouze jednou týdně, nemohli dokončit – snad jindy.
Carretera Austral, coby nejlepší varianta, nevyšla, další možnost k ledovci Perito Moreno, blízko města El Calafate, vede méně zajímavou silnicí Ruta 30 spojující sever Argentiny s jejím jihem.
Samotný ledovec – nepopsatelný. Mohutnost a obrovská síla, tvarující tyto končiny od nepaměti, se spojily v jedinečnou krásu, která nás nechala pouze hledět. Stáli jsme asi tři hodiny čekajíc na uvolněné segmenty ledu, které díky celodennímu slunci, padaly jako hrušky – obrovské.

Z El Calafate do Puerto Natales asi 6 hodinovou jízdou za jasným cílem – národní park Torres del Paine, pro svou krásu naprostou většinou turistů opěvován, všemi průvodci doporučován. My můžeme pouze potvrdit. Krásné pohledy se naskytovaly za každým obzorem a slavné „Torres“ vždy pod mráčkem, se nám ukázaly bez něj.
Po třech dnech v parku, noci v hostelu a 12 hodinové jízdě do posledního města na oné silnici 30, které je zároveň nejjižnějším městem na světě.
Ushuaia, neboli konec světa, jak ji hrdě Argentinci nazývají, nenabízí nic tak výjimečného. Přístavní město se spoustou krámků pro turisty a kanceláří nabízející výlety od tučňáků, přes helikoptéry až po Antarktidu. My zvolili národní park Tierra del Fuego, v překladu Ohňová země. Ohňovou ji pojmenovali první evropští mořeplavci, kteří, míjejíc břehy Jižní Ameriky, tam vídávali hořící ohně. Zapalovali je domorodí indiání, kteří, jakmile je něco na obzoru vyděsilo, tímto způsobem varovali své druhy nacházející se v tu chvíli na moři.
My žádný neviděli, zato jsme opět mohli obdivovat krásy přírody a poprvé balili mokrý stan. Nato že cestujeme v období děšťů, je to ale krásné skóre.

Nyní se nacházíme v Buenos Aires, kde, po 52 hodinách strávených v autobuse, nabíráme sílu na náš let domů.

Hasta pronto

Příspěvek byl publikován v rubrice Dobrovolníci a jeho autorem je ecuador. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.