To, co jsme napsat nechtěli

170. den pobytu, 10.8.2012, 11:20 místního času, 16°C v kuchyni, pod mrakem

Člověk se těžko dělí se svými starostmi a slabostmi. Nechce být považován za slabého, nechce obtěžovat druhého nebo má jiný důvod, který považuje za správný, proč o tom nemluvit.

My jsme si nechtěli stěžovat.

Příběh kartotéky je příběh náš.

Začal se jednoho večera, nedlouho po našem příjezdu. Úkol zněl jasně, udělat karotéku asi 150 dětí. Byli jsme na to tři, nikdo neměl zkušenosti. Kolegyně se bez váhání pustila do práce, aniž by proběhla společná domluva. Po pár dnech Patrik rezignoval, že tímto směrem práce pokračovat nemůže, nastaly první konflikty a přišly i otázky, jak má vlastně výsledek našeho úsilí vypadat.
První týden práce za námi.
Trochu se nám podařilo ujasnit kontury celého díla a směle jsme pokračovali dále. Nás velmi trápila španělština, občas i polština. Nerozumějíc úplně všemu, co se mluvilo, jsme nemohli ani adekvátně reagovat. Práci vedla naše kolegyně a bylo pro nás víc než těžké pochopit její systém, tak aby nám dal pocit uspokojení.
Informace od lidí jsme zjišťovali sami, formou dotazování se v jejich domovech. Kvůli bezpečnosti a i určité vážnosti nás doprovázela seňora Rosita, která považovala 1,5 h práce denně za dostačující. Opět něco nového pro nás. Jak máme tedy stihnout zaktualizovat všechny děti?

Většina naších návrhů a inovací, které by mohly přispět ke zdárnému konci, se buď nesetkala s kladnou odezvou, nebo bylo těžké je prosazovat. Tak se dělo mezi nejbližšími spolupracovníky, občas, ne však vždy, nezbývalo než „držet hubu a krok“. Přišly i dny naprosto bez nálady.
Chtěli jsme pracovat, ale nemohli jsme. Chtěli jsme obhájit svůj názor, ale neuměli jsme. Slovo beznaděj je silné, přesto byla cítit. Stojí vůbec o naši pomoc?!
Modlili jsme se.

Vyvstala i ponorka. Společné bydlení, práce ale bez vzájemné účasti na chodu domácnosti. Bylo třeba si to vyříkat. Nepochopení, nepřijetí kritiky, či nesprávné načasování? Každopádně s náma Agnieszka nemluvila. O to hůř se pracuje, když není už ani chuť se bavit.

Kolegyně se vrátila do své země a její práce? Řekněme, buď nedodělaná nebo se ztratila, avšak nebylo vše jen černé, její služba tady měla smysl.
Zbývalo nám ještě pár dní, ale dokončení kartotéky v nedohlednu, úkolů spíše přibývalo. Rozhodli jsme se tedy ve Ventanas strávit o měsíc déle, než bylo v plánu. Zde vzniklo nedorozumění. Mnoho z vás si myslelo, že již pracujeme v horách a my přitom stále ve Ventanas.

Další focení dětí, dopisování chybějících informací, uspořádávání fotek, vkládání na internet, tvoření digitální kartotéky, tak aby se shodovala s papírovou verzí. Nebylo toho vůbec málo na dva lidi. Občasná neochota místních, věčný boj se šváby či netekoucí vodou a nebo chybějícími pěnězi na účtě, což neslo další obtíže. Velký obdiv má u nás Honza, který tady přes 15 let žije a více jak 6 let s úsměvem na tváři plánuje chod Nadace tak, aby rostla.

Tedy, nastal den D a my mohli s čistým štítem říct: „Hotovo!“ Pochvala, po které jsme tři měsíce tak toužili, zazněla, sice od osoby, která u nás svou důvěryhodnost ztratila, ale zazněla.

Honza byl a zatím ještě je v Evropě, takže od něj nás pochvala teprve čeká 🙂

Nechceme si stěžovat, rádi bychom se podělili o to, co nás trápilo.

Hasta luego

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je ecuador. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Warning: Division by zero in /pub/pnindewa/por-ninos-de-ecuador.cz/web/www/wp-includes/comment-template.php on line 1338

Komentáře nejsou povoleny.