Trocha cestování, 1. část

131. den pobytu, 4.7.2012, 9:43 místního času, 31°C, pod mrakem

V první řadě se omluváme za velkou prodlevu. Tento měsíc utekl opravdu rychle, zřejmě protože jsme víc jak polovinu z něj procestovali a bylo nám hej.

Náš výlet začal v Quitu na letišti, kde přiletěla Agnieszky kamarádka Jola. Jola je veselá ženská povoláním lékařka v Hospici Cordis v polských Katovicích, který založila a ve kterém je ředitelkou. V hlavním městě nás Honza ubytoval v Misionářském centru verbistů zbudovaném na svahu hory Pichincha odkud je krásný výhled na celé Quito s kulisou 5.943 m vysokého vulkánu Cotopaxi. První večer byla v plánu prohlídka noční historické části města se zastávkou na známé ulici La Ronda, kde jsme ochutnali zdejší typické pochutiny jako empanadu, smaženou kapsu se sýrem uvnitř a kamelaso horký, mírně alkoholický nápoj.
Další den návštěva Mitad del Mundo. Španělé od indiánu odkoukali kudy by mohl vést rovník a  v roce1982 zde postavili pomník. Indiáni se však museli tehdy smát, jelikož ho kolonizátoři postavili  asi o 300 metrů jižněji. Odtud 5 minut jízdy autem jsou na skutečném rovníku pro turisty přichystány atrakce jako stavění vajíček na hřebík nebo například pokus s vodním vírem, který byl opravdu působivý. Na severní polokouli se vír, jak všichni víme, točí do prava a o tři metry dál, na jižní polokouli, do leva. Na čáře, která znázorňuje kudy rovník prochází, víry nevznikají 🙂
Následujícího dne jsme se nechali vyvézt lanovkou na horu Pichincha do 4050 m.n.m. Dýchání v těchto výškách nebyl problém, samotný vrchol je však o téměř tisíc metrů výše, kde dojdou už jen trénovaní lidé.
Před odjezdem z Quita nás Honza zavezl k dominantě historického města k téměř 30 metrů vysoké, okřídlené Panně Marii. Několik málo fotek, vyhlídka na centrum a tomuto smogovému, nebezpečnému, avšak zajímavému a civilizovanému městu „věčného jara“ jsme dali sbohem, vstříc novým zážitkům.

Po asi pěti hodinách jízdy jsme dorazili do města Tena, nacházejícího se v nížínách na východ od And, kudy prochází hranice Amazonského pralesa. Honza, který zde provází návštěvy už několik let, zaparkoval na jisto u hotelu, který je podle jeho slov „jistý“ a za patnáct minut bylo vše potřebné vyřešeno a my mohli po náročném dni odpočinout. Ráno poprchávalo, takže trvalo než se všichni dostali z postelí, dopadlo to však dobře a my mohli vyrazit na výlet do Misahualli, kde nás vítaly drzé opice. Pořád něco vymýšlí, občas někomu něco ukradnou nebo rozcuchají vlasy, člověk se na ně vydrží dívat opravdu dlouho. Po vyblbnutí, výlet loďkou do nedaleké rezervace pro zraněná nebo ohrožená zvířata. Nejlepší byli papoušci a stromy které se v průběhu jejich života, díky jejich kořenům, dokážou přemístit z jednoho místa na druhé o několik metrů. Zajímavá představa, že se jednoho dne vzbudím a po stromě na zahradě ani památka :)Samozřejmě to tak rychle nefunguje… a my se lodičkou proti proudu řeky přesouváme k indiánům Quechua, kteří mají pro turisty za $10 od osoby připravené nějaké tančení, ochutnání typického pití – chicha atd. To se nám ale nelíbilo, všechno hrozně strojené. Nejzajímavější bylo to jejich „un dolar“ za každou prkotinu. Na břehu oběd a pro otrlé ochutnávka smažené larvy Chontacuro, čteno čontakuro. Rozhodování nejednoduché, nakonec jsme každý slupli po jedné. Konzistence „masa“ mezi hřibami a mlíčím, dalo se to sníst jen díky silně slané chuti.
Druhé ráno opět poprchávalo, na to se tady ale nehraje, před námi  byl akcí nabitý den. V akčních filmech sice jíst nepotřebují, my jsme ale posnídali pořádně a hodinu na to už obouvali gumáky vyrážejíc s naším průvodcem Luisem do pralesa. Spousta bláta, celí promočení, fantazie. Luis ukazoval přírodní zajímavosti a my si dávali dobrý pozor kam šlapem. Najednou jsme se oběvili u deštěm rozbouřeného potoku razící si cestu skalnatým terénem. Na takových místech každý průvodce musí být ostražitý jak svěřence převést, spadnout někdo do té divočiny, šlo by o život. Žádná záchranná akce však svolána nebyla a my jsme mohli naskákat do jedné z jeho zátok, umýt se od toho bláta. Voda zimná, ale všechno super. Později svačina, kterou všichni snědli s velkou chutí a návštěva indiánské rodiny, žijící v pralese ještě typicky, ikdyž s elektřinou a dalšími vymoženostmi této doby. Zajímavě mají vyřešené místo pro ohniště, kolem kterého na jedné z fotek sedíme. Je to díra v podlaze, jejíž obvod tvoří desky a vzniklý prostor mají vyplněný hlínou. U ohňe doma pod střechou se určitě příjemně odpočívá, viz. krb 🙂 Oheň tady zhasnout nenechají, v proutěných nádobách nad ním skladují maso, které v teple dýmu vydrží jak v ledničce.
Rozloučili jsme se a s autem, zaparkovaným opodál, sjeli do míst odkud se vycházelo, tím ale den zdaleka nekončil. V programu byly jeskyňe Jumandí, kterými protéká poměrně prudká říčka. S prohlídkami jeskyní v České republice se tato nedá srovnávat. Skákali jsme do hlubokých tůní, vybavení čelovkama prolézali úzké štěrbiny a na závěr nás Luis zavedl do bahenních koupelí. Skvělý den a před námi další.
Ráno po sbalení toho mála, co tížilo naší Škodu Fabii byl směr jasný, nádherné, horami obklopené, turistické město Baños de Agua Santa. Den se blížil ke konci, ale Honza věděl co podniknout. Zavezl nás na kopec do kavárny Café del cielo. Tady vaří nejlepší kávu v Ekvádoru a ten výhled na noční město, poetický závěr dne.
Pondělí bylo ve znamení adrenalinu. Atrakce pro turisty nabízejí zaměstnanci desítek turistických kanceláří na ulici po celém městě, naším turistickým agentem byl však Honza. Zavezl nás na Canopy, kde člověka připoutají na ocelové lano a ten proletí nad kaňonem a vodopády. Zajímavé to bylo spíše jako nápad, jak vydělat na turistickém ruchu, za zkoušku to ale stálo. Poté jsme se prošli k vodopádům na řece Rio Verde, krásně průzračné ale po čertech studené vodě neodolal pouze Patrik. Odpoledne perlička. Z Honzy vypadlo, že je kousek od města bungee jumping, stoupence adrenalinu Agnieszku a Patrika to nahlodalo, po několika minutách koukání z mostu kývli na tento šílený nápad a vychutnali si sílu gravitace s dávkou nejistoty plnými doušky. Tento den byl posledním dnem v Baños. V úterý cestou do Ventanas jsme projížděli kolem pěti vulkánů z nichž nejvyšší Chimborazo 6310m.n.m. je nejvyšší horou Ekvádoru. Na wikipedii mají napsáno že, jelikož Chimborazo leží nedaleko rovníku a díky zploštění Země je jeho vrchol místem nejvzdálenějším od středu Země. Zajímavé, ne?

Do Ventanas jsme dorazili večer a před náma konečně zase trocha práce 🙂 Jola vzhledem ke svému povolání chtěla taky přidat ruku k dílu Nadace, takže dva dny s Agnieszkou přijímaly děti k prohlídkám a vypracovávaly formuláře. Mezitím zbylí dva dobrovolnici, to jako my, pracovali na kartotéce dětí.

Konec 1. části

Hasta luego

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je ecuador. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.